Osobnosti

Osobnost (10) - Doc. Josef KOZÁK

10.8.2012

Osobnost 10 – doc. Josef Kozák.

 

Náš nejlepší volejbalový trenér minulého století (na základě výsledků ankety ČVS z roku 2001) se narodil ve slovenském Zvolenu českým rodičům. Jeho otec byl důstojníkem čsl. armády, převeleným na Slovensko po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie a vzniku Československa. Ve Zvolenu Josef vystudoval Reálné gymnázium dr. Štefanoviče, odmaturoval v roce 1939 a vzhledem k odtržení Slovenska a vzniku samostatného „štátu“ byla rodina Kozákových vyhoštěna a vrátila se do Prahy. Po válce Josef vystudoval Ústav pro vzdělávání učitelů tělesné výchovy (později začleněný pod Pedagogickou fakultu UK) a mezi jeho spolužáky patřili např. Zdeněk Malý nebo doc. Josef Chrástek (v 50. a 60. letech lékař našich reprezentačních výběrů). V roce 1952 nastoupil jako asistent na KTV Fakulty všeobecného lékařství UK, kde získal titul docenta a kde pracoval až do důchodového věku (s výjimkou let v zahraničním angažmá).

Volejbal začal hrát závodně již ve Zvolenu a po příchodu do Prahy se stal jednou z opor továrního týmu AFK Waldes, patřícího před válkou k nejlepším v  Trampské volejbalové lize (v roce 1940 vyhrál její poslední ročník) a za války k nejlepším ve svazových mistrovstvích Protektorátu Čechy a Morava (3. místo 1940 a 1941). Po zániku AFK v roce 1942 (továrník Waldes byl internován v koncentračním táboře, jeho majetek nacisty zkonfiskován a fabrika přejmenována na Kooh-i-nor) přešli volejbalisté Waldesky do SK Slavia. Tam hrál Pepík Kozák až do roku 1948, tj. zažil v tomto roce v rámci sjednocení tělovýchovy pod ČOS sloučení volejbalových oddílů Slavie a Starého Ostrova (nově vzniklý pak hrál soutěže pod názvem Sokol Dynamo Slavia) a s nejvyšší soutěží se rozloučil na MR v Bratislavě 2. místem. V roce 1948 byl také nominován do výběru akademiků ČSR pro první poválečné Světové akademické letní hry, který pod vedením Josefa Polívky získal v Paříži titul akademických mistrů světa.

            V roce 1953 převzal jako trenér mužskou reprezentaci ČSR, kterou vedl 8 let (naposledy při MS 1960 v Brazílii) a získal s ní celkem 9 medailí na prestižních soutěžích, z toho 4 zlaté a 5 stříbrných! Nejcennějšími trofejemi se staly dva tituly Mistrů Evropy (1955 z Bukurešti, 1958 z Prahy) a titul Mistrů světa 1956 z Paříže. Tyto úspěchy vzbudily v zahraničí mimořádný zájem, začal být používán pojem „česká volejbalová škola“ a Pepík Kozina (jak mu říkali hráči) za jednoho z jejích tvůrců. Začal být zván a absolvoval řadu trenérských zahraničních stáží, při kterých pomáhal vytvořit moderní koncepci přípravy reprezentačních družstev ve Francii, Itálii, Jugoslávii a Rakousku.  

            Největší úspěchy za hranicemi zaznamenal v Itálii, kde působil v letech 1967-1970. Již v roce 1967 postoupili pod jeho vedením italští volejbalisté do finálové skupiny ME 1967 v Istanbulu a skončili na 8. místě. V roce 1970 předal trenérské žezlo prof. Federzonimu a ještě mu asistoval při přípravě Italů na MS v Bulharsku. V době svého působení založil a začal trénovat také akademický výběr Itálie, který v roce 1970 získal na univerziádě v Torinu zlaté medaile. Do Itálie se vrátil ještě v sezoně 1983-1984 jako trenér mužů Vianello Pescara v sérii A1. Podíl doc. J. Kozáka na rozvoji italského volejbalu je dodnes vysoce ceněn a italskému volejbalovému boomu napomohl mj. i příliv vysloužilých čsl. reprezentantů a ligových hráčů do nejvyšší italské soutěže (série A1), již dlouhou dobu považované za nejkvalitnější klubovou soutěž na světě. První angažmá našich hráčů zprostředkoval Pepík Kozák, prvním italským legionářem se v roce 1967 stal Zdeněk Humhal (Salvarini Parma) a další velký příliv našich hráčů následoval po OH 1968 v Mexiku (mj. Musil, Golián, Kop, Toman).

            Připomenout je třeba i Kozákovy úspěchy klubové na domácí půdě. V letech 1963-1966 převzal po svém asistentovi u mužské reprezentace ČSR doc. B. Chválovi tým mužů Slavie VŠ Praha, se kterým na MR 1964 v Jihlavě získal její pátý mistrovský titul. K tomuto týmu resp. již do VŠ Praha (se statutem SVS Ministerstva školství) se vrátil ještě ve druhé polovině 80. let jako asistent trenérů M. Staši a J. Buchtela, v závěru 80. let vedl v extralize úspěšně ženy Slavie Praha IPS.

            Dodnes pamětníci „u piva“ polemizují, zda byl Kozina opravdu tak vynikající trenér a nebo měl pouze štěstí na kvalitní generaci hráčů, které v té době mohl vést kdokoliv jiný a se stejnými výsledky. Domnívám se, že oba tábory mají svou pravdu. Jeho svěřenci z nároďáku na něj vzpomínají především jako na vynikajícího psychologa, který měl „čuch“ při výběru hráčů, u kterých před volejbalovým umem upřednostňoval bojovnost a smysl pro kolektiv. Byl i vynikajícím koučem, který dokázal ve správný čas „tajmovat“ či vystřídat. Dokazuje to celá řada zápasů, ve kterých naši beznadějně prohrávali a přece nakonec zvítězili. Uměl také ve správný čas odhadnout, kdy již bylo tělesné a volejbalové přípravy „nad hlavu“ a prokládal ji jinými kolektivními aktivitami. Např. splavením některé z našich řek na kanoích s večerním stanováním, táborákem a zpívánkami při Pepíkově kytaře, která je doprovázela na všech akcích, jak dokazuje řada fotografií.

   

Zdeněk Vrbenský, 30. 7. 2012

 

 

 

(10)Kozk_Josef_vizitka.pdf
(10)KOZAK_Josef.jpg