Osobnosti

Osobnost (14) - Zdeněk MALÝ

24.9.2012

Zdendu Malého považuji za jednu z největších osobností našeho volejbalu druhé poloviny minulého století. Vynikající hráč, vynikající trenér a vynikající člověk. Jako hráč měl to štěstí, že reprezentoval v době, kdy jsme patřili nejen ke špici, ale 4 roky vládli světovému volejbalu. Bylo to v letech 1955-1958, ve kterých parta kolem „Koziny“ (to jest Pepíka Kozáka) získala dva tituly Mistrů Evropy (1955 v Bukurešti a 1958 v Praze) a z MS 1956 v Paříži dovezla titul Mistrů světa! To byla léta, kdy na nás nestačili ani Sověti, kteří (objektivně řečeno) v té době řešili generační problém. My jsme jej dořešili až po MS 1960 v Brazílii, kde se s reprezentací rozloučil i Zdeněk Malý. Když se nad ním nyní zamýšlím, patřil k několika málo hráčům, kteří nebyli od spoluhráčů či soupeřů „obdařeni“ žádnou přezdívkou a domnívám se, že důvodem byl mimořádný respekt, který si na hřišti i mimo něj získal.

Zdeněk byl od malinka posedlý sportem, s rodiči a dvěma bratry bydlel nedaleko vysočanského Tyršova cvičiště, současně s nástupem do školy začal docházet na cvičení do Sokola Vysočany a obdivoval jeho slavné volejbalisty, aniž by tušil, že si zakrátko s některými z nich zahraje. Členem tohoto vynikajícího týmu se za Protektorátu stal jeho starší bratr Míla (to již hráli po zrušení Sokola jako SK Philips) a není divu, že kouzlu volejbalu podlehl také Zdeněk a po něm i nejmladší z bratrů Jiří, který se stal po válce jedním z prvních dorostenců obnoveného Sokola Vysočany.   

Osudy rodiny Malých byly v době Protektorátu mimořádně pohnuté. Tatínek Josef byl před válkou vysloužilým pilotem a předsedou Svazu čs. letců a okamžitě po obsazení republiky okupanty v březnu 1939 začal organizovat útěky našich letců do Anglie. Již v tomto roce na něj Gestapo vydalo zatykač, musel opustit rodinu a žil v ilegalitě až do roku 1942, kdy se i jemu podařilo do Anglie uprchnout. Manželka a oba starší synové (Míla a Zdeněk) byli internováni v pracovním táboře ve Svatobořicích, nezletilý Jiří svěřen do péče babičky. Bráškové spolu prošli několika lágry na Moravě, z posledního v Mezihoří se jim podařilo v dubnu 1944 utéci, pěšky po nocích se vrátili do Prahy a více jak rok schovávali u kamarádů. Při náletu spojenců na Vysočany v únoru 1945 byl jejich dům v ulici Na břehu zničen a rodina dostala náhradní bydlení v Břevnově.

V letech 1946-1950 Zdeněk absolvoval Ústav pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy (později začleněný pod Pedagogickou fakultu UK), na Přírodovědecké fakultě UK získal druhou kantorskou aprobaci ze zeměpisu a začal učit v Řeporyjích. V roce 1945 se stal hráčem obnoveného Sokola Vysočany, se kterým získal v roce 1947 v Brně titul Přeborníka ČOS. Hrál tehdy na postu smečaře po boku zbytků svých předválečných a Protektorátních vzorů (Češpivy, Janouška, Pácalta, Vlháčka) a dalších posil, které hrající trenér Češpiva na „Tyršák“ přilákal (mj. s „Dědkem“ Těšitelem, Polívkou, Stibitzem, Viterou, Vondřichem). V rámci sjednocení tělovýchovy v roce 1948 došlo ke sloučení družstev Sokol Vysočany a Sokol ČKD (za války SK Prosek) a Zdeňkovými spoluhráči v novém týmu s názvem Sokol ČKD Stalingrad se stali další pováleční reprezentanti Kavka, Květ, Matiášek.

V roce 1950 poprvé reprezentoval ČSR a bylo to při mezinárodním turnaji v rámci kongresu Mezinárodního svazu studentstva v Praze na Štvanici, který naši vyhráli. V letech 1951 nastoupil prezenční vojenskou službu a byl zařazen do týmu Armádního tělocvičného klubu (ATK Praha, od roku 1953 ÚDA Praha), se kterým získal v letech 1952 a 1953 první 2 mistrovské tituly. Zahrál si zde mj. s bratry Brožovými, Fučíkem, Kučerou, Musilem, Soukupem, Tesařem a stal se stálým členem reprezentace ČSR, vedené jeho nedávným spoluhráčem Václavem Matiáškem. První z pěti svých  prestižních medailí přivezl z MS 1952 v Moskvě.

Nejslavnější volejbalovou éru prožil po vojně jako kapitán nově ustaveného vysokoškolského týmů při DSO Slavia VŠ Praha, se kterým získal v letech 1956-1959 další 4 mistrovské tituly a současně byl oporou reprezentace ČSR, od roku 1953 vedené Josefem Kozákem. Ten byl (stejně jako dlouholetý lékař našich volejbalových reprezentací doc. Josef Chrástek) Zdeňkovým spolužákem na Ústavu pro vzdělávání profesorů TV. S reprezentací se rozloučil po MS 1960 v Brazílii, se Slavií VŠ Praha a s nejvyšší soutěží v roce 1961. Po vojně se stal asistentem na KTV MFF UK, kde působil až do roku 1986, kdy odešel do důchodu. V roce 1961 začal hrát se svými studenty soutěž pod hlavičkou Slavia VŠ Praha „F“, v roce 1962 založil samostatný VO Slavia MFF Praha a družstvo mužů dovedl z nejnižší pražské soutěže (4. třídy) až do nejvyšší 1. CL (1972). A ještě ve 2. národní lize s nimi sám hrál!

Mimořádné trenérské úspěchy získal s reprezentačními výběry ČSSR (juniorů, akademiků, mužů) a trenérská dvojice Láznička – Malý z let 1969-1972 je dodnes považována za jednu z nejkvalitnějších naší dosavadní volejbalové historie. Představovala optimální spojení tvrdého nesmlouvavého praktika s otcovsky trpělivým a diskutujícím teoretikem! Jejich spolupráce přinesla našemu mužskému volejbalu poslední 2 medaile a ta druhá (stříbro z ME 1985 v Nizozemsku, kdy byl Zdeněk metodikem u trenérské dvojice Láznička-Nekola) je poslední medailí, kterou naši volejbalisté na vrcholných soutěžích vybojovali.  Od tohoto okamžiku uplynulo již 27 let!

Zdenda byl také významným funkcionářem nejen Slavie MFF UK, ale také ČsVS resp. ČVS a to až do svých 80 let. Po zdolání této mety v roce 2006 rezignoval na poslední funkci, tj. člena Rady Síně slávy českého volejbalu. Také je třeba připomenout, že byl dlouholetým školitelem trenérů 1. a 2. třídy a spoluautorem několika odborných publikaci z oblasti volejbalové metodiky a tělesné přípravy.

Zdeněk Vrbenský, 17. 9. 2012

(14)Mal_Zdenk_vizitka.pdf
(14)MALY_Zdenek.jpg