Osobnosti

Osobnost (15) - Jarka MATHAUSEROVÁ

16.10.2012

Jarka se narodila jako Schüsselkorbová, ale ve volejbalu se proslavila až pod jménem Mirovická. Po válce byla zášť ke všemu německému tak veliká, že se celá řada rodin s německým příjmením (přestože neměly s válčícími Němci a naší okupací nic společného) nechala přejmenovat. Jarky dědeček pocházel z jihočeských Mirovic a odtud nové příjmení. Ještě pod svým původním byla známá v lehké atletice a cyklistice.  

Rodina Schüsselkorbových-Mirovických bydlela v Hellichově ulici na Malé Straně, kde měl její tatínek v přízemí kožešnickou dílnu a krám. Rodina netrpěla nouzí a Jarka byla od malinka „rozmazlována“ tím, že ji byly dopřány a financovány všechny aktivity – naštěstí převážně sportovní. Již za války absolvovala Ženský učitelský ústav a po válce pokračovala ve studiu na Pedagogické fakultě UK, kterou dokončila s aprobací tělocvik + zeměpis. Celý život pak učila převážně tělocvik na řadě odborných učilišť, naposledy v Mníšku pod Brdy, kde měla domek její babička a kde se o ní v závěru života starala rodina syna Michala Mathausera (mj. také volejbalisty, odchovance dorostu Slavoje Praha trenéra Z. Effenbergera a později druholigového hráče Lokomotivy a Potrubí) a kde relativně nedávno (v roce 2009) zemřela.

Základní pohybové dovednosti získala v Sokole Malá Strana a v dívčím věku se věnovala všem dostupným sportům – v létě závodila v lehké atletice, cyklistice, plavala, jezdila na kanoi, na kajaku a hrála volejbal, v zimě bruslila, lyžovala, hrála basketbal a stolní tenis. V atletice byla nadějnou dorostenkou AC Sparta, již v 17 letech se začala prosazovat mezi ženami a patřila k nejlepším ve vrhu koulí. Dostala se také mezi elitu ženské silniční cyklistiky a excelovala především v tehdy populárních závodech na válcích (několikrát vyhrála prestižní závody v pražské Lucerně). Individuální sporty později nahradila kolektivními, v zimě začala hrát závodně basketbal (ligu za Sokol Pražský u trenéra Sváti Mrázka) v létě volejbal (pražský přebor za Grafickou unii). Předchozími sportovními aktivitami získané  schopnosti dokázala v těchto sportech dokonale zúročit. Navíc byla cílevědomá a mimořádně ctižádostivá, takže to v obou sportech dotáhla až do reprezentace, nejprve akademické a později i státní. S basketem získala stříbrnou medaili na Světových letních akademických hrách 1949, z ženského ME 1950 si dovezla bronzovou medaili (obě akce hostila Budapešť).

S volejbalem se seznámila za války v Mnišku pod Brdy (kde trávila u babičky prázdniny) a to zásluhou volejbalistů podolského klubu OK 14, kteří patřili nejen v Praze, ale i na Mistrovstvích Protektorátu k nejlepším. Brali ji mezi sebe a ona se pak stala iniciátorkou založení družstva žen při Grafické unii, složeného z atletek Sparty, které si startem v pražské volejbalové soutěži zpestřovaly letní přípravu. Zde si ji všiml hráč SK Zaměstnanci města Prahy Zdeněk Míka (později ředitel Vinohradského divadla) a přivedl ji do ligového družstva žen, ve kterém se brzo stala smečařskou oporou a jak bylo v jejím naturelu, zabrala si dres s číslem 1. Účast v nejvyšší soutěži, výborná parta a tři mistrovské tituly, které ženy ZMP získaly po sobě v letech 1945-1947 zásadně ovlivnily její konečné sportovní zaměření. Další dva volejbalové tituly Mistryně ČSR získala se Sokolem Pražským (1949-1950), následovalo 2. místo s Dynamem Slavia (1952), další dvě 2. místa se Slavojem Odívání (1954-1955) a šestý titul Mistryně ČSSR s Tatranem Střešovice v roce 1961, kde se vrcholným volejbalem v tomto roce rozloučila. Pro „radost“ pak ještě hrála až do roku 1966 za Start Praha 2. ligu.

Její volejbalové kvality nemohly zůstat bez povšimnutí u trenérů akademické a ženské reprezentace. S akademičkami ČSR odjela v roce 1947 na první poválečné Světové letní akademické hry (SALH) do Paříže, ale zde si náš výběr zahrál pouze exhibici s akademičkami Francie, protože další přihlášená družstva do Paříže nepřijela. Mohly tak fandit našim mužům, kteří z Paříže dovezli titul akademických mistrů světa. Na dalších SALH 1949 v Budapešti si již naše ženy zahrály a Jarka přispěla k zisku stříbrné medaile. V ženské reprezentaci ČSR startovala v letech 1948-1950, byla její kapitánkou a opět s dresem č. 1. Prvním úspěchem se stalo vítězství na Balkánsko-středoevropských hrách v Sofii 1948, kde naše ženy (stejně jako muži) své soupeřky z Bulharska, Jugoslávie, Maďarska, Polska a Rumunska porazily a v exhibici zvítězily i nad volejbalisty italského Terstu, startujícími v turnaji mužů. Největším úspěchem se stal zisk stříbrné medaile na historicky prvním ME, které v roce 1949 hostila pražská Štvanice (společně s prvním MS mužů) a kde naše ženy prohrály pouze se Sovětkami v čele s legendární Alexandrou Čudinou (která reprezentovala SSSR také ve skoku vysokém a v basketbalu a o jejímž „ženství“ se dodnes vedou mezi pamětníky diskuze). S reprezentací se Jarka rozloučila v roce 1950 bronzovou medailí z ME v Sofii, kde naše ženy podlehly navíc Polkám.

Zdeněk Vrbenský, 18. 9. 2012

(15)Mathauserov_Jarka_vizitka.pdf
(15)MATHAUSEROVA_Jaroslava.jpg