Osobnosti

Osobnost (18) - Regina OBADÁLKOVÁ roz. Matalíková

12.11.2012

                             

 

Další z osobností, u které mohou čtenáři z řad pamětníků (a zvláště ti z Moravy) kroutit hlavou na tím, že „Inu“ (jak ji každý říkal) řadím mezi pražské osobnosti. Pravdou je, že část volejbalových úspěchů nasbírala v rodném Valašském Meziříčí a část v Praze. A pokud obě období porovnám s ohledem na délku působení a počet úspěchů, vychází mně to fifty-fifty. S družstvem Sokola a od roku 1953 Tatranu Valašské Meziříčí sehrála celkem 11 sezon (1949-1959), získala 2 mistrovské tituly a 3 medaile v dresu ČSR. S družstvem pražského Tatranu Střešovice to bylo 13 sezon, 5 mistrovských titulů a 1 medaile v dresu ČSSR. Takže Inou se může chlubit jak Valašské Meziříčí, tak i Praha!

Pocházela ze známé muzikantské rodiny a byla nejmladší z 8 dětí „strécu“ Matalíka, proslaveného tzv. valašskou hymnou (My sme Valaši, jedna rodina …), kde se v závěru refrénu zpívá: … a náš kapelník je stréc Matalík. Ina otcovo hudební nadání podědila, hrála na housle v závodním orchestru Mikrofonky (později Tesly), kde po škole pracovala. Celým životem ji pak doprovázel zpěv, kterým dokázala nakazit spoluhráčky a šířit dobrou náladu jak v klubovém, tak reprezentačním kolektivu. Ina patřila k těm vzácným osobnostem, které mají dar stmelovat a táhnout „partu“. To byl jeden z důvodů, proč dokázala působit tak dlouho nejen v naší nejvyšší soutěži (do 49 let), ale i v reprezentaci (do 39 let).

Sportu se začala věnovat ve 14 letech a jejími prvními sportovními proprietami se staly tenisová raketa a ping-pongová pálka. V 16 letech začala hrát závodně českou házenou za místní družstvo žen a brzo neunikla pozornosti ligového ASO Olomouc. Dojíždět na tréninky do hanácké metropole a na ligová utkání po celé republice vydržela až do přestěhování do Prahy v roce 1960 a to bez ohledu na již převládající volejbalové aktivity.

K volejbalu se dostala díky partě kluků (po jejich „ogarů“) z ulice, kterým pomohla vybudovat mezi baráky písčitý kurt, který svým povrchem připomínal dnešní kurty na plážový volejbal. Dobře se v něm ale hrálo „pole“ a díky tomu se Ina mezi kluky udržela. K opravdovému volejbalu se dostala až v roce 1949 zásluhou manželů Svozilových. Do Valašského Meziříčí se přestěhovali v roce 1946 a v roce 1949 založili při Sokole volejbalové družstvo žen, které ve 2. polovině 50. let patřilo mezi naši elitu. Dokazují to jejich 2 první, 2 druhá a 3 třetí místa v čs. celostátní 1. lize a zařazení hráček Reginy Matalíkové, Emy Roobové a Libuše Svozilové do reprezentace ČSR.

Premiéru v reprezentaci Ina prožila na MS 1952 v Moskvě, derniéru na MS 1960 v Brazílii. Z obou akcí si přivezla bronzové medaile a do její sbírky patřilo ještě zlato z ME 1955 v Bukurešti a stříbro z pražského ME 1958. Další 3 medaile (2 zlaté a bronz) získala na Světových festivalech mládeže a studentstva (Bukurešť 1953, Varšava 1955, Moskva 1957). Na těchto turnajích s politickým podtextem startovaly povinně nejlepší týmy té doby (tj. takřka kompletní reprezentace soc. států v čele se SSSR) a měly tedy vysokou úroveň.

Když se Ina v roce 1959 provdala za Emila Obadálka (bývalého zlínského fotbalistu a házenkáře) a následovala jej do Prahy, získala okamžitě angažmá v konkurenčním Tatranu Střešovice SSŽ. Již v roce 1961 s ním získala další mistrovský titul a přežila i následnou generační výměnu kádru. Díky štědrému patronovi klubu (podniku Stavby silnic a železnic) se vůdčím osobnostem volejbalového Tatranu Střešovice (tj. předsedovi oddílu a vedoucímu družstva Vaškovi Mikulášovi a trenéru Antonínu Kyndrovi) podařilo „nakoupit“ mimořádně kvalitní talentované hráčky a to nejen z Prahy, což znamenalo zajistit posilám nejen práci či studium, ale i bydlení. Ina se stala pro nové spoluhráčky velkým vzorem a trenéru Kyndrovi při budování nového týmu hodně pomohla. Družstvo Střešovic vyhrálo v letech 1969-1973 pět mistrovských titulů po sobě, 5x startovalo v PMEZ a v letech 1971 a 1972 v této prestižní klubové soutěži skončilo druhé za Dynamem Moskva. Základní šestka Střešovic: Hálková-Vápenková, Mifková, Poláková-Moskalová, Svobodová, Šašková a Vlasáková se na přelomu 60. a 70. let stala současně oporou ženské reprezentace ČSSR. Při všech těchto úspěších dokázala Ina svým o generaci mladším spoluhráčkám úspěšně sekundovat až do roku 1972 a v dobovém denním tisku lze najít referáty o vypjatých koncovkách ligových utkání Střešovic, které Ina dokázala „vyřešit“ ve prospěch svého týmu kvalitním podáním a zákroky v poli, kam ji trenér Kyndr ve vypjatých okamžicích posílal.

Je třeba ještě zmínit, že po příchodu do Prahy pracovala v administrativě TJ Tatran Střešovice SSŽ, nejprve jako sekretářka a později jako tajemnice jednoty. Když v roce 1972 (tedy takřka v 50 letech) opustila prvoligový tým Střešovic, dalších 7 sezon ještě působila jako hrající trenérka B-týmu žen v I. NL a pokud by měl tento klub nějakou „Síň slávy“, Ina by tam figurovala na jednom z čelních míst! Když v roce 2001 oslavoval náš volejbal 80 let své existence a ČVS uspořádal anketu o nejlepší hráče a trenéry 20. století, kategorii žen vyhrála Regina Obadálková a myslím, že zaslouženě!

Zdeněk Vrbenský, 5. 11. 2012

                             

(18)Obadlkov_Regina_vizitka.pdf
(18)OBADALKOVA_Regina.jpg