Osobnosti

Osobnost (19) - Jaromír PALDUS

16.11.2012

Sportovní a volejbalové začátky „Jardy“ Palduse jsou spojeny se Sokolem v rodném Mnichově Hradišti. Na pravidelná cvičení začal docházet od 6 let a nebylo divu: jeho tatínek František byl náčelníkem severočeské Fügnerovy župy, místostarostou místního Sokola a na své „sokolství“ doplatil životem: v roce 1941 byl zatčen gestapem a umučen v Osvětimi. Jeho syn Jaromír po něm zdědil vlohy i nadšení a byl odmala všestranným sportovcem: výborným gymnastou-nářaďovcem, stolním tenistou (dorosteneckým přeborníkem Protektorátu) a koncem války talentovaným fotbalovým útočníkem Mnichovohradišťského SK, o kterého měla zájem i pražská ligová družstva. Volejbal začal hrát závodně v roce 1942 ve stejném klubu, již jako dorostenec byl oporou družstva mužů v severočeské divizi a po válce mu pomohl k postupu do zemské ligy (Mistrovství Čech). Když byl v roce 1946 nominován do výběru Lvíčat ČSR (kde začalo jeho celoživotní přátelství s bratry Brožovými), volejbal u něj definitivně zvítězil a když za ním Karel s Pepíkem přišli s nabídkou angažmá v ligovém SSK Život, neváhal ani minutu, přestěhoval se do Prahy a nějakou dobu u rodiny Brožových na pankráckém sídlišti „Život“ dokonce bydlel. Za SSK Život, Sokol Michli a Stavotechnu Michli (jak se názvy klubu v rámci reorganizací tělovýchovy postupně měnily) hrál v letech 1946-1951 s výjimkou prezenční vojenské služby v Armádním tělocvičném klubu (ATK) Praha (1948-1950). Se Životem získal v roce 1947 první titul Mistra ČSR a s ATK Praha druhý v roce 1950. Na vojně si zahrál s oběma bratry Brožovými (staršího Karla v roce 1950 vystřídal mladší Josef), dále s Jonášem, Krobem, Lázničkou, Tesařem a Votavou, tj. se svými spoluhráči z reprezentace.

Jarda Paldus, neboli „Veverka“ (tak zněla jeho volejbalová přezdívka a fotografie dokládá, že výstižná) v průběhu 17 let hráčského působení v nejvyšší soutěži oblékl dres 8 pražských klubů a kam přišel, tam se „dařilo“: SSK Život (1. místo 1947), Sokol Michle (3. místo 1948), ATK Praha (3. místo 1949, 1. místo 1950), Stavotechna Michle (2. místo 1951), Sparta resp. Spartak ČKD Sokolovo (2. místo 1952), Tatran Isoxyl (4. místo 1953), Dynamo Praha (2. místo 1954), RH Praha (3. místo 1956 a 1963). Pro poslední „policejní“ klub jej získal Karel Brož, kterého do funkce hrajícího trenéra v roce 1955 angažovalo Ministerstvo vnitra. Jarda za něj hrál 8 sezon, spolu s Karlem Brožem a dalším internacionálem Jirkou Jonášem tvořili „páteř“ družstva, průběžně doplňovanou (a později nahrazenou) talentovanými hráči, kteří narukovali na vojnu do RH Praha a zde se po boku jmenovaných matadorů vypracovali až do reprezentace ČSR a ČSSR. Byli to postupně Fejfar, Hlavsa, Kedles, Petr Kop, Čuda, Perušič, Groessl, Mozr a Vápenka.

Jardova premiéra „se lvíčkem na prsou“ již byla zmíněna (nominace do Lvíčat ČSR pro utkání s výběrem mužů Prahy v roce 1946, hraném na Vinohradech jako předzápas prvního poválečného mezistátního utkání mužů ČSR-Francie). Premiéru v družstvu mužů si odbyl při zájezdu do Polska v únoru 1948 a byl nominován i na první Mistrovství Evropy v Římě, odkud naši dovezli zlaté medaile. Tam jej neuvolnila armáda (po nástupu na vojnu absolvoval tzv. „přijímač“) a místo něj do Itálie odcestoval neznámý pan Svoboda. Jak se ukázalo, historicky první volejbalové „očko“ po únoru 1948. Tedy „tajný“ pracovník Ministerstva vnitra s úkolem dohlížet na naše reprezentanty v zahraničí a v případě výjezdu na „Západ“ zabránit jejich styku s domorodci a (nedej Bože) emigraci! Dá se předpokládat, že armáda by Palduse na ME uvolnila, ale jak v Římě zdůvodnit jednu osobu ve výpravě navíc?! Jarda tak přišel o jednu zlatou medaili, ale i tak patřil mezi jejich největší „sběratele“. Pokud do jejich výčtu zahrneme pouze medaile z ME a MS, vybojoval jich celkem sedm, z toho 3 zlaté a 4 stříbrné. Další 3 medaile si přivezl z neméně významných soutěží: první v roce 1953 z turnaje při Světovém festivalu mládeže a studentstva v Bukurešti 1953 (bronz), druhou v roce 1957 z turnaje v Sofii (stříbro). Ten uspořádala FIVB v rámci zasedání MOV jako „ukázku vrcholového volejbalu“ delegátům kongresu, kteří v rámci zasedání schvalovali a schválili zařazení volejbalu mezi olympijské sporty. Třetí získal v roce 1959 na Turnaji tří kontinentů v Paříži 1959, který uspořádala FIVB jako „rozlučku“ s končící dekádou 50. let za účasti nejlepších družstev mužů z Evropy, Asie (Čína) a Ameriky (Brazílie). S reprezentací se „Veverka“ rozloučil na MS 1960 v brazilském Rio de Janeiro a jeho tehdejší spoluhráči vzpomínají na rozhodující utkání se Sověty (0:3), při kterém pod vlivem mimořádné fyzické a psychické zátěže Jarda na hřišti zkolaboval a křísila jej lékařka Sovětů (náš doktor Chrástek byl se ženami v Bello Horizonte). „Veverka“ byl obrovským bojovníkem, který každé utkání prožíval od prvního do posledního míče a každou prohru dlouhou dobu vstřebával. Byl typickým představitelem tehdejší „české volejbalové školy“, tj. všestranným, komplexně vybaveným hráčem, bravurně ovládajícím všechny herní činnosti. Při útoku často a s úspěchem používal boční úder „šavlí“, disponoval rasantním a současně jistým „estonským“ podáním, byl vynikajícím „polařem“ s nevšední předvídavostí a co neodhadl správně, dohonil „rybičkou“! Současně byl vynikajícím parťákem, který nepokazil žádnou legraci a dokázal stmelovat partu. Nedocenitelná a nepostradatelná osobnost pro každého trenéra a každé družstvo, ve kterém působil! Zemřel relativně brzo na srdeční selhání mezi záhony jahod na své zahrádce v rodném Mnichově Hradišti. Ještě lze dodat, že přezdívku „Veverka“ převzal a stále nosí jeho syn Jarda Paldus junior, samozřejmě také volejbalista – odchovanec a hráč RH Praha v 1. CL a Potrubí Praha v 1. NL.

Zdeněk Vrbenský, 12. 11. 2012

(19)Paldus_Jaromr_vizitka.pdf
(19)PALDUS_Jaromir.jpg