Osobnosti

Osobnost (21) - Josef REICHO

7.12.2012

                          

Josef Reicho byl velkou osobností čs. volejbalu 40. let minulého století, která nešla přehlédnout již díky svému takřka dvoumetrovému vzrůstu, který byl v té době ojedinělý a který jej nasměroval ke dvěma sportům - basketu a volejbalu.  Díky svým 198 cm získal přezdívku „Čára“ a uplatnil se nejen jako smečař ve vrcholovém volejbalu, ale na postu pivota si zahrál i ligový basketbal (za Sokol Vinohrady před válkou a SK Philips za války). Patřil do generace volejbalistů, která měla tu smůlu, že vrcholné mezinárodní soutěže začaly být pořádány až  po ustavení FIVB v roce 1947. Za války byl členem českého výběru při tradičních a každoročních duelech Čechy-Morava, které byly i za Protektorátu tolerovány. Se lvíčkem na prsou si poprvé zahrál v srpnu 1946 při prvním poválečném mezistátním utkání ČSR-Francie na Vinohradech (zvítězili jsme hladce 3:0), v roce 1947 se zúčastnil recipročního zájezdu do Francie a Alžíru, v roce 1948 si přivezl z  Říma zlatou medaili a titul Mistra Evropy a na domácím MS 1949 v Praze na Štvanici pomohl našemu týmu k zisku stříbrné medaile. To mu již bylo 31 let a z reprezentace byl „vytlačen“ novou nastupující generací, stejně jako jeho slavní vrstevníci (Češpiva, Koutský, Valenta a řada dalších).

Jeho sportovní začátky byly spojené se Sokolem Vinohrady, kam již od dětství docházel na cvičení, získal základní pohybové dovednosti a začal hrát závodně košíkovou a odbíjenou (jak tyto sporty nazývali Sokolové). Koncem 30. let patřili volejbalisté Vinohrad k nejlepším v republice a vedle účasti na svazových soutěžích startovali také v Trampské volejbalové lize (TVL). Největšího úspěchu dosáhli v roce 1939, kdy skončili na Mistrovství Protektorátu Čech a Moravy v Brně na 3. místě za Sokolem Pardubice a Sokolem Vysočany. Po rozpuštění TVL a zákazu Sokola v dubnu 1941 zanikl i Sokol Vinohrady a „Čára“ Reicho přestoupil ke svým největším pražským rivalům, tj. do bývalého Sokola Vysočany. Jeho volejbalisté se po rozpuštění sokolských jednot přesunuli do nedalekého Hloubětína a protektorátní ligu hráli dál pod hlavičkou SK Philips, tedy pod patronací pražské pobočky holandské elektrotechnické firmy Philips (po znárodnění Tesla Hloubětín). Získal s nimi své první tři mistrovské tituly (v letech 1941, 1943 a 1945) a základní šestka „Philipsky“ (Bulena, Češpiva, Pácalt, Reicho, Švarc, Vlháček) byla v té době jen těžko k poražení. V roce 1946 skončilo družstvo v zemské lize (Mistrovství Čech) překvapivě až na 8. místě a na finále M-ČSR v Brně-Židenicích se již nekvalifikovalo. Vysvětlení prosté: polovička základní sestavy, hráči Bulena, Pácalt a Švarc byli jmenováni „národními správci“ ve zdevastovaném pohraničí a na ligová utkání přestali dojíždět. Po skončení soutěže převedl Josef Češpiva zbytek družstva zpět na vysočanské Tyršovo cvičiště a v roce 1947 zde začal budovat nový tým obnoveného Sokola Vysočany.

„Čára“ Reicho přijal nabídku ligového SSK Život, kterému na Mistrovství ČSR 1947 v Praze na kurtech „mateřského“ Sokola Vinohrady  pomohl k zisku mistrovského titulu, pro něj již čtvrtého v řadě. Na kurtech pankráckého sídliště „Život“ si zahrál mj. s bratry Josefem a Karlem Brožovými, Mílou Humhalem či Jardou Paldusem.

Z neobjasněných příčin následovalo další „stěhování“ a to do Kolína, kde s místními Sokoly získal na MR 1948 v Bratislavě a MR 1949 v Ostravě svůj pátý a šestý mistrovský titul. V základní sestavě Sokola Kolín hrálo v té době pět reprezentantů a když Fučík, Linke a Tesař nastoupili na přelomu let 1949-1950 na vojnu do nově zřízeného Armádního tělocvičného klubu (ATK) v Praze, družstvo Kolína se propadlo do dolní poloviny ligové tabulky a na MR 1950 v Jilemnici již nepostoupilo. Tehdy se Pepík Reicho rozhodl pověsit vrcholový volejbal „na hřebík“ (bylo mu 32 let), vrátil se do rodných Vinohrad, začal pracovat jako nákupčí v národním podniku Potrubí (do znárodnění v roce 1948 pobočka německé firmy Mannesmann) a volejbal hrál dál pro radost za podnikový tým v Přeboru Prahy. Zde mu nahrával Zdeněk Beneš, později ředitel n.p. Potrubí a ve volejbale obětavý trenér dívek a průkopník minivolejbalu u nás.

V rámci druhé poválečné reorganizace tělovýchovy v roce 1953 došlo k ustavení resortních Dobrovolných sportovních organizací (DSO) a došlo k založení DSO Spartak Potrubí s pevnou vazbou na n.p. Potrubí. Volejbalový oddíl, hrající dosud svá utkání na pronajatém kurtu v Italské ulici, dostal od Prahy 12 přidělený pozemek k výstavbě vlastního sportoviště. Jednalo se o parcelu na rohu ulic Italská a Na Květnici, kde stávala před válkou národní škola, srovnaní při náletech na Prahu v roce 1944 se zemí. Zde si v letech 1953-1954 vybudovali volejbalisté Spartaku Potrubí svépomocí útulný a později vyhlášený „volejbalový stánek“. Jejich kapitán a vůdčí osobnost Pepík Reicho „chytil druhý dech“, v roli hrajícího trenéra přivedl Na Smetanku několik „matadorů“ s ligovými zkušenostmi (bratry Jaroslava, Jaromíra a Jana Doležalovy a Vláďu Horáka z Braníka, Jirku Fiedlera a Tomáše Pomra z Michle, Jindru Součka ze Sparty, Vaška Horáčka ze Stalingradu), s nimi přišlo i několik odrostlých dorostenců (Vašek Kříž, Vráťa Řezníček, Mirek Železný), kteří se Na Smetanku vrátili i po vojně a přivedli další. Při otevírání areálu na Smetance v roce 1954 již hrálo Potrubí Oblastní přebor Čech (bývalou zemskou ligu) a v roce 1956 při své premiéře v celostátní 1. lize skončilo na 8. místě. Pepík Reicho v roli (čím dál tím méně) hrajícího trenéra působil u družstva do roku 1960 (svých 42 let) a největšího úspěchů dosáhl v roce 1959, kdy se Potrubí podělilo s Duklou Kolín (se stejným počtem bodů i poměrem setů) o 3. místo konečné ligové tabulky. Kromě „Čáry“Reicha za něj hrál další internacionál Jarda Jílek (Sokol Pardubice, SSK Život resp. Sokol Michle) a tehdejší reprezentanti Kedles, Kříž, Kučera, Šašinka, Šorm, Toman a Železný.

Zdeněk Vrbenský, 4. 12. 2012