Osobnosti

Osobnost (24) - Doc František STIBITZ

18.1.2013

 

Narodil se v Kolíně, ale větší část svého života prožil v Praze, kde také v úctyhodném věku 90 let zemřel. Zlatá medaile za zásluhy o rozvoj světového volejbalu, udělená FIVB v roce 2007 (u příležitosti 90. narozenin) a jeho uvedení  „in memoriam“ do kategorie funkcionářů světové „Volleyball Hall od Fame“ (Holyoke, USA) v roce 2011 potvrzuje můj  názor, že František (mezi přáteli Franta) Stibitz byl naším dosud největším teoretikem v oblasti volejbalové metodiky, terminologie a pravidel.

Již od dětství byl zapáleným členem kolínského Junáka a Sokola, jako žák hrál závodně fotbal, na reálném gymnáziu se věnoval v létě atletice a volejbalu, v zimě basketbalu a lednímu hokeji. Na vysoké škole si přibral „jiu-jitsu“ (v dnešní terminologii judo) a pokračoval dál v aktivitách basketbalových a volejbalových. Ve všech těchto sportech se prosadil mezi domácí elitou a v basketbalu dokonce na mezinárodní úrovni. V roce 1946 reprezentoval ČSR na prvním poválečném ME v Ženevě a v roce 1947 na Světových akademických hrách v Paříži. Na obou těchto šampionátech naši basketbalisté zvítězili, František získal titul „normálního“ a akademického Mistra Evropy a byl zařazen do české basketbalové Síně slávy. V kategorii těžké váhy jiu-jitsu byl držitelem I. Danu a v roce 1947 vybojoval na „tatami“ titul Mistra republiky. Prvky z juda později začlenil do metodiky nácviku bezpečných volejbalových pádů (pády stranou, judo-kotouly).

Ve volejbale dosáhl větších úspěchů v deblech, a to ve dvojici s kolínským Jaroslavem Fučíkem nebo budějovickým ing. Zochem, v mixech byla jeho partnerkou budoucí manželka Anna Kubrová. Šestkový volejbal hrál před 2. světovou válkou za YMCA Praha, Masarykovu kolej a Slavii Praha, za války za AFK Kolín (po zrušení Sokola v roce 1941) a po válce za Sokol Vysočany, se kterým získal v roce 1947 titul Přeborníka ČOS a kde nahrával Zdeňkovi Malému. V červnu 1949 oblékl i reprezentační dres, a to v mezistátním utkání mužů a žen ČSR-Maďarsko v Kolíně. Jak sám zdůrazňoval, byl tehdy pouze do počtu, resp. zaskočil na jednoho z moravských hráčů, který na utkání nepřijel.  Touto akcí se rozloučil s volejbalem šestkovým, deblové soutěže hrál se svou ženou až do roku 1954.

Ve svém povolání byl úspěšný nejen jako kantor (mezi jeho žáky patřili např. pozdější reprezentanti ČSR - již zmíněný volejbalista Zdeněk Malý, basketbalista Stanislav Šíp či judista Jiří Mašín), ale i jako publicista v oblasti metodiky sportovních her. Ke své výuce vydal 12 vysokoškolských skript a v různých periodikách publikoval přes 200 odborných statí. Největší ohlas doma i v zahraničí získala publikace „Odbíjená“ (skriptum 1954, kniha 1958, její reedice 1968), která se stala oblíbenou „kuchařkou“ nejen našich volejbalových trenérů. Překladu se dočkala mj. v Brazílii a kupodivu i v SSSR, který byl v té době volejbalovou velmocí a málokdy se „snížil“ k přebírání cizích teorií. Popis nácviku jednotlivých herních činností byl v knize proložen velkým množstvím názorných kreseb, fotografií a kinogramů. Dospěl jsem k názoru, že František byl defakto otcem tzv. „českého bagru“, v publikaci popsaného a demonstrovaného Zdeňkem Malým. V tomto „Stibitzově provedení“ byl ve světovém volejbalu používán až do 70. let, kdy byl nahrazen “bagrem japonským“.

Tvé teoretické poznatky se František snažil ověřit praxí, v roce 1960 vedl ligové družstvo žen Slavoje Praha (5. místo) a v letech 1964-1965 připravoval národní tým mužů Egypta, se kterým krátce před návratem do Prahy vyhrál kvalifikaci pro Panafrické hry, které pak jeho svěřenci vyhráli a přidali prvenství ve hrách Panarabských.

Z hlediska rozvoje našeho i světové volejbalu lze pokládat za nejvýznamnější jeho aktivity funkcionářské. Na domácí půdě byl dlouholetým předsedou Ústřední metodické komise, členem Ústřední trenérské rady a Předsednictva VVS ÚV ČSTV (neboli ČSVS). V roce 1966 v rámci MS mužů a současném zasedání FIVB v Praze byl zvolen členem Komise pravidel FIVB, kde pak působil do roku 1980 postupně jako sekretář, viceprezident a prezident a současně byl i členem Správní rady FIVB. V letech 1970-1980 působil při vrcholných světových soutěžích (turnajích MS a OH) jako člen komise rozhodčích či dozorčí turnajové jury. Dlouhá léta působil také jako lektor a zkušební komisař mezinárodních školení rozhodčích a trenérů FIVB. Podílel se na tvorbě, ověřování a zavádění řady změn pravidel volejbalu s cílem jejich zjednodušení a větší objektivity výkonu rozhodčích (povolení přešlapů střední čáry, zavedení postranních antének, povolení přesahu u bloků, nezapočítávání bloku do tří povolených kontaktů s míčem atd.). Za mimořádně významný byl považován jeho návrh nové koncepce pravidel FIVB, jejichž komplexní přepracování bylo schváleno zasedáním FIBV v rámci OH 1980 v Moskvě, kde se František s vrcholnými funkcemi rozloučil. Za zmínku stojí, že zmíněné vydání pravidel převzalo také originální kresby „gestikulace rozhodčího“, vytvořené Františkovou dcerou Ivanou Stibitzovou-Kočovou pro české vydání pravidel z roku 1976.  

V závěru svého života prosadil „rekonstrukci“ naší volejbalové Síně slávy, která byla podle něj v roce 1998 „ušita horkou jehlou“ a zveličila význam funkcionářů. Na základě jeho vytrvalých intervencí byl v roce 2004 příliv dalších funkcionářů do tohoto symbolického institutu „slávy a slavných“ uzavřen zrušením pravidla o automatickém členství všech Čestných členů ČVS (kteří většinou neměli se „slávou“ našeho volejbalu pranic společného) v Síni slávy a vydána nová směrnice o „oceňování v ČVS“ se zavedením Medailí O. Koutského a V. Spirita za celoživotní práci a zásluhy o rozvoj našeho volejbalu. 

Zdeněk Vrbenský, 14. 1. 2013

 

 

(24)STIBITZ_Frantisek.jpg
(24)Stibitz_Frantiek_vizitka.pdf