Osobnosti

Osobnost (26) - Vilém ŠAŠINKA

1.2.2013

 

            Rodák z Moravského Slovácka, konkrétně z Bojkovic u Uherského Hradiště, začal sportovat již na základní škole a současně v místním Sokole, kde se kromě klasické sokolské gymnastiky věnoval lehké atletice. Vynikal především ve skocích a ve sprintech, což dokázal později zúročit při volejbalu. Při studiu gymnázia v Uherském Brodě začal hrát za školu basketbal a volejbal a ve volejbalu byl členem výběru Zlínského (tehdy Gottwaldovského) kraje. Již jako dorostenec hrál s muži Sokola Bojkovice krajský přebor společně se stejně starým Josefem Stolaříkem – další z legend našeho volejbalu. Životní osudy je na krátkou dobu rozdělily (Vilda narukoval na vojnu, Jožin odešel do Prahy studovat ITVS) a sešli se opět v roce 1955 jako čerstvě naturalizovaní Pražáci, soupeři v 1. volejbalové lize a spoluhráči v reprezentaci ČSR.

            V roce 1952 narukoval Vilda na vojnu do armádního týmu Křídla vlasti Olomouc, kde se sešel s řadou dalších později známých hráčů, jakými byli např. Koutný, Limanovský, Matouš, Sklenář a také dvojice Karel Novák a Ladislav Toman, se kterými odešel po vojně do Prahy. Společně pomohli Spartaku Potrubí k postupu do celostátní 1. ligy, ve které Vilda startoval následujících 9 let. Nejúspěšnějším obdobím volejbalistů Potrubí byly roky 1959-1962, ve kterých  „Roury“ (jak se týmu mezi fanoušky říkalo) skončily čtyřikrát po sobě na 4. místě, resp. v roce 1959 se při rovnosti bodů i poměru setů podělily s Duklou Kolín o 3.- 4. místo. Vyhrát v tomto období na vinohradské „Smetance“ (areálu Spartaku Potrubí, kde se hrála část utkání pražského ME mužů v roce 1958) bylo obtížné i pro mistrovské celky. U družstva se na postu trenérském vystřídali internacionál Josef Reicho, Jiří Kobrle, Jiří Pršala, Karel Novák a Evžen Trýb, v ligových začátcích za něj hráli (kromě Čáry“ Reicha) další ex-reprezentanti Vašek Horáček, Jarda Jílek a Jirka Kučera a spolu s Vildou družstvo „táhla“ další garnitura reprezentantů ČSR: Jirka „Čára“ Kedles, Vašek Kříž, Láďa Toman, Pepík Šorm, Mirek Železný a krátce Jarda Frundl.

            Je třeba zmínit, že Vilda získal od n. p. Potrubí byt a zaměstnání a jako referent výroby a odborník na čedičové potrubí zde pracoval až do důchodového věku. Jeho kolegové z práce a současně volejbaloví spoluhráči vzpomínají na jeho „chlapský“ občanský postoj po roce 1968, kdy se nebál veřejně vyjádřit svůj nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Měl štěstí na tolerantní vedení podniku, které podobné excesy dokázalo přehlížet a nevyvozovalo z nich žádné personální sankce. Z vedoucích pracovníků n. p. Potrubí jmenujeme alespoň Zdeňka Beneše, který volejbalový oddíl začátkem 50. let pomáhal zakládat, byl jedním z jeho prvních hráčů v Přeboru Prahy (nahrávačem Pepíka Reicho), později obětavý trenér dívčích složek až na úrovni reprezentace ČSSR a mj. také propagátor minivolejbalu u nás.

            Vilda patřil k tzv. „technickým smečařům“, kteří nevynikali rasancí úderů a obranu soupeře dokázali přelstít chytrostí a pestrou škálou úderů. Vytlouci bloky, sklepnout míč do nekrytého prostou soupeře atd. Nepřekonatelným mistrem v tomto oboru byl František Schwarzkopf a lze říci, že Vilda Šašinka byl jeho pokračovatelem. V reprezentaci se udržel relativně krátkou dobu (1957-1960). Národní tým v tomto období postupně opouštěla řada dosavadních smečařských opor (bratři Brožové, Mikota, Schwarzkopf, Purnoch, Láznička, Tesař) a trenér Josef Kozák musel hledat  rovnocenné náhrady. V tomto překlenovacím období chyběli kvalitní smečaři vyšších postav a je obdivuhodné, že je dokázali nahradit (a úspěšně - medaile se vozily dál) smečaři podstatně menších postav, mezi které patřil i Vilda. Z nich se v reprezentaci delší dobu udržel Pepík Šorm (184 cm) a Láďa Toman (185 cm),  Vildu vytlačila další a již o něco vyšší hráčská generace (Vašek Šmídl, Petr Kop, Tonda Kovařík). S reprezentací absolvoval čtyři významné akce, ze kterých si přivezl čtyři stříbrné medaile. Těmi akcemi byl VI. Světový festival studentstva a mládeže v Moskvě 1957, mezinárodní turnaj v Sofii, konaný rovněž v roce 1957 v rámci zasedání MOV, Turnaj tří kontinentů v Paříži 1959 a MS 1960 v brazilském Rio de Janeiro. V Sofii startovalo 9 nejlepších týmů Evropy s cílem demonstrovat před delegáty MOV „krásu“ volejbalu a že se jim to povedlo, dokládá výsledek jejich hlasování v podobě zařazení volejbalu mezi olympijské sporty. Hrát se měl již na OH 1960 v Římě, ale nakonec se premiéra posunula až do Tokia 1964. Nejcennější Vildovou trofejí se stala poslední stříbrná medaile z Brazílie, kde jsme obhajovali titul Mistrů světa z Paříže 1956 a v souboji o zlato prohráli pouze se Sověty.

            S prvoligovým volejbalem v Potrubí se Vilda rozloučil v roce 1964, kdy tým skončil na 10. místě a společně se Spartou Praha a Slavojem České Budějovice nejvyšší soutěž opustil. Mj. také zásluhou reorganizace soutěže (snížení poštu družstev z 12 na 10). Volejbal hrál dál pro radost za podnikový tým, se kterým startoval v celostátní odborářské soutěži o „Putovní pohár ÚRO“ v kategorii veteránů s několika starty ve finálovém turnaji v Martině. Veteráni Potrubí se Šašinkou, Křížem, Železným či „Manem“ Mikou byli silným týmem! V úplném závěru svých volejbalových aktivit se Vilda stal členem party dalších „vysloužilců“ (mj. legendární „Dědek“ Jiří Těšitel, hrající takřka do 80 let), se kterou chodil pravidelně hrát na Štvanici a se kterou objížděl veteránské turnaje.

Zdeněk Vrbenský, 30. 1. 2013

(26)ainka-Vilm_uvod.doc
(26)SASINKA_Vilem.jpg