Osobnosti

Osobnost (6) - Jan FIEDLER

4.7.2012

           Honza Fiedler, jak mu říkali či říkají nejstarší žijící pamětníci, se dostal na volejbalové výsluní po sjednocení naší tělovýchovy po „vítězném únoru“ 1948. Tělovýchova a sport byly svěřeny do péče Československé obce sokolské (ČOS) a Honza (s předválečnými hráčskými zkušenostmi z SK Zaměstnanci města Prahy) se stal jednatelem Ústředí odbíjené ČOS (v současné terminologii  sekretářem tehdejšího Československého volejbalového svazu), jeho metodikem a trenérem reprezentantů ČSR. Získat více informací z jeho soukromí se nám nepodařilo a jenom díky vojenskému archivu (získanému výpisu z jeho vojenské evidenční karty) víme, že byl absolventem  reálky s dvouletou nástavbou v obchodní škole. Pracoval pak jako administrativní úředník a po válce jako plánovač pražské pobočky Škody Plzeň (v té době Závodů V. I. Lenina) ve Vodičkově ulici. V roce 1946 byl vyznamenán čsl. vojenskou „Medailí za zásluhy“ II. stupně, což svědčí o jeho zatím neobjasněných, ale jistě úctyhodných aktivitách za války.

Při prvním MS mužů 1949 v Praze na Štvanici jej zaujal nový „moderní“ herní systém našich přemožitelů (tedy Sovětů) a vymyslel specifický herní systém, který začal s reprezentanty nacvičovat na soustředěních již koncem roku 1949 a začátkem roku následujícího. Byl postaven na změně složení družstva ze 3 dvojic (nahrávač-smečař) na 2 trojice (nahrávač-smečař-universál). Tento systém více objasní několik odstavců z článku „Fiedlerův systém – nové pojetí mužské odbíjené“, otištěného v dubnovém čísle měsíčníku „Instruktor pro míčové hry“, ročník 1950. Šéfredaktorem tohoto měsíčníku pro cvičitele (neboli trenéry) házené, košíkové a odbíjené byl právě Jan Fiedler a článek sepsal reprezentant Karel Růžička ze Sokola Kolín:

Po loňské porážce od Sovětského svazu začali jsme v zimní přípravě uvažovat o novém pojetí, které by nahradilo starý šablonovitý způsob hry, abychom tím zabránili ustrnutí české odbíjené …

Trenér Jan Fiedler již předem stanovil plán nového směru, nazval a očísloval hráče podle úkolů na ně kladených (1 – smečující nahrávač, 2 – nahrávající smečař, 3 – smečař) a odstranil diferenciaci smečaře a nahrávače úplným zrušením dvojic …    

Hráč číslo jedna je typický nahrávač menší postavy s jemnými prsty, který však umí tvrdě zasmečovat a důležitá je jeho úloha ve hře v poli. Číslo dvě je hráč, ovládající dobře nahrávání, smečování i hru v poli. Poslední je trojka, obvykle vysoké postavy s tvrdým úderem, kterého též můžeme nazývat „zabijákem“ …

Nejdůležitějším momentem nového způsobu je diagonální přihrávka prvního míče. Ta musí být dostatečně vysoká a poblíž sítě, aby hráči na kůlech ji mohli smečovat přímou smečí nebo šavlí na druhou ránu, anebo aby měli dostatek času ji zpracovat v nahrávku. Účelem křížových přihrávek je zrychlení hry a také rozbití bloku. Proto je nezbytně nutné, aby hráč, na kterého je hrán druhý míč, v každém případě vyskakoval a nezáleží, zda smečuje či nahrává. Výskokem na sebe naláká bloky a fintou nahraje buď krátkou nahrávku vedle stojícímu střednímu, nebo plochou nahrávku na druhý konec sítě. Již zde se setkáváme s třemi novými prvky: s křížovou přihrávkou, smečí nebo šavlí na druhou ránu z levé i pravé strany sítě a nahrávkou ve výskoku …

Dodejme, že tento systém se ukázal jako mimořádně náročný (všichni hráči se začali učit smečovat šavlí, levou rukou a nahrávat ve výskoku) a neměl dlouhého trvání. Možná je vysvětlením, proč naši reprezentanti prohráli v Sofii na ME 1950 a na MS 1952 v Moskvě se Sověty již rozdílem třídy, tj. hladce 0:3. V roce 1952 byla tělovýchova odebrána Sokolům a „znárodněna“ ustavením Státního výboru pro tělovýchovu a sport, z našeho vrcholového volejbalu se „vytratil“ i Jan Fiedler a naši reprezentanti se ještě na pár let vrátili k zaběhnutému systému dvojic.

Zdeněk Vrbenský, 20. 6. 2012